Červenec 2018

Nový člen rodiny

31. července 2018 v 18:38 Vlastní zkušenosti
Úplně jsem zapomněla! Jak tady byli naši v sobotu, tak brácha najednou říká, že rodič nebude od teď doma sám a rodič jen protočil panenky. Nechápala jsem to, tak jsem vyzvídala, jak to brácha myslel a rodič jen: 'No jo, mám psa'. Chápete to? Máme doma pejska! Tak moc jsem si ho dlouho přála. A včera rodič přišel na návštěvu s brašnou pod paží a že honem musíme ven na vycházku. Rychle jsme seběhly schody do přízemí a sedly jsme ven na lavičku, hned naproti vchodu, rodič najednou sáhl do té brašny a vytáhl malou chlupatou kuličku. Bylo to štěně čivavy! Takové malé roztomilé nic, akorát do dlaně. Hned jsme se seznámili, všimla jsem si, že je to kluk a rodič mi ho představil:'Matýsek'. Tak to je ten PES, který teď dělá rodiči společnost. Matěj mi hned olizovat ruku a tulil se ke mě jako k největšímu kámoši. Popošly jsme kousek stranou a postavily Matýska na trávu, aby se vyvenčit. Musely jsme dávat pozor, aby nás nikdo neviděl, protože v areálu jsou psi, kromě vodících, zakázaní. To odpoledne jsem se vyloženě promazlila a jak mi to pomohlo. Poprosila jsem rodiče, aby pejska aspoň jednou do týdne přinesl, byla by to pro mě součást terapie. Slíbil, že to udělá. Ani jsme dnes nešly do kavárny, ale vůbec mi to nevadilo. Mám tak dobrou náladu, že se pro sebe i usmívám.

Hlavní meta

30. července 2018 v 11:36 Vlastní zkušenosti
Další pondělní ráno, další vážení. Už je to pro mě stereotyp. Jediné, co se nemění jsou naděje vložené do konkrétního čísla. Má jediná a nejdůležitější meta má hodnotu 45. Jedině při této váze mě totiž pustí na víkendovou propustku domů. Už jsem to psala rodičovi s odhodláním, že to dokážu v rekordním čase. Tak jak to šlo rychle dolů, tak to půjde i nahoru. Vždyť moje motivace je jasná. Kromě mého rodiče teda, je to hlavně zápis do prvního ročníku MU a ten je koncem srpna. Musím být do té doby zdravá! Takže mi chybí 4 kila. To hravě zvládnu! Na vizitě jsem si povídala s takovým milým doktorem, přesto mi nesmlouvavě řekl, že 45 potřebuji k propustce a minimálně 49 k celkovému propuštění. Nezdají se mi ty cifry tak úplně nedostižné.

Milá návštěva

29. července 2018 v 9:17 Vlastní zkušenosti
Na včerejšek jsem neměla domluvenou žádnou návštěvu, tak jsem si naplánovala, že budu celý den číst knížku, odpoledne se půjdu projít a večer mrknu na telku. Víkendy bez návštěv se vždycky hrozně vlečou. Už od rána jsem měla kofeinový absťák. Měla jsem tak strašnou chuť na čerstvě zalitou kávu se skořicí. Jenže tady už mi káva došla a rodič přijde zas až za dva dny. Škemrat od některé z holek se mi nechtělo. Zrovna jsem se uvelebila do křesla, když se ve dveřích začaly objevovat návštěvy a mezi nimi i můj rodič! Tak to bylo moc milé překvapení, ale potom ve mě hrklo, jestli se náhodou něco nestalo.Rodič se tomu jen zasmál a šly jsme na vycházku. Ten den ale nebylo překvapením konec. Dole před budovou stál brácha se švagrovou a v kočárku měli malého Alexe! No já byla v sedmém nebi. Prcka jsem už strašně dlouho neviděla a hrozně moc za tu dobu vyrostl. Byla jsem vděčná jak bráchovi, tak švagrové, že přijeli. Říkala jsem si, že určitě mají svých starostí dost, než navštěvovat bláznivou příbuznou. Vycházky platí sice jen po nemocničním areálu, ale kdo nás uvidí! Šli jsme jen kousek vedle do nákupního centra a sedli si do takové hezké kavárny kde mohla mít švagrová u sebe kočárek. Obsluha byla moc milá. Všichni jsme si objednali pití, já teda svou vysněnou kávu se skořicí a abych všem oplatila radost, objednala jsem si ji se šlehačkou! Krásně jsme si popovídali, já si pochovala malého a nic mi nechybělo. Trochu jsem se teda lekla té šlehačky, protože švagrové uklouzlo, že se hlídá, aby zhubla těhotenská kila, i když už je má dávno dole. Byl to trochu trapas, jakoby si přede mnou museli dávat pozor na jazyk. Teď už lehce se sebezapřením jsem svoje kafe se šlehačkou vypila a ani nám nepřišlo, že tak rychle uběhl čas. Museli jsme se vrátit na kliniku. Ach jo, tak strašně moc se mi nechtělo. Nechtěla jsem, aby ten den skončil.

Máme bratříčka

28. července 2018 v 9:43 Vlastní zkušenosti
Jakože my holky na oddělení jsme sestry, tak teď nám přibyl bratříček ☺.Včera ho přijímali. Takovej mlaďounkej, hádám tak čtrnáct patnáct let. Hned se s námi dával do hovoru, takže stydlín to nebude. Až mi to chvilkama bylo trochu nepříjemné, protože nedodržoval osobní zónu a loktem se tisknul na můj loket. Jmenuje se Radim, má tak metr osmdesát a 45 kilo. Nikdy jsem na vlastní oči neviděla kluka anorektika. Není o co stát. Na holce se mi líbí, když je hubená, ale u kluka mi to přijde divné. Říkal, že zrovna vyšel základku a po prázdninách jde na informatiku a taky že u sebe měl i tablet a pořád na něm něco dělá. Že kvůli tomu zapomíná i jíst. Já mám u sebe jen mobil, to mi stačí. Naštěstí je tu volné připojení na net a mezi všemi těmi jídly, terapiemi a dílnami, je čas něco napsat.

Jak to tu chodí

27. července 2018 v 7:02 Vlastní zkušenosti
Chod na oddělení je celkem jednoduchý. Kromě jídel jsou tu pravidelné vizity a ranní komunity, které slouží k přivítání nových pacientů a k rozloučení s těmi odcházejícími a zařadí vás tu i do dílen, které jsou, pro mě určitě, nejsvětlejším bodem dne. Kromě návštěv teda. A pak tu jsou skupinové terapie, ale já mám raději individuální, protože na těch skupinových mi je těch lidí kolikrát líto, jaké mají životní příběhy a nemůžu jim nijak pomoct. Ale občas se tam člověk i zasměje. Tak takhle jednoduché to je. Pro mě je také důležité, že den má pevný řád. I když se mi třeba nechce vstávat, tak musím a vím, že je to tak dobře. Horší je to se soukromím, jste tři na pokoji...tak jako v každé nemocnici. Klinika má také menší park, tam se vždycky s rodičem procházíme. Člověk by i řekl, že je to úplně idyla, jenže to je jenom to, co nabízí jedna strana a vy jste ta druhá a na té záleží nejvíc.

Děsivé vyprávění

26. července 2018 v 9:46 Vlastní zkušenosti
Už se na oddělení trochu rozkoukávám a trochu jsem se dala do řeči hlavně s Janou, asi třicetiletou maminkou malého synka. Její příběh je zajímavý. Takřka by se dalo usuzovat, že jí nic nechybí. Má manžela, který za ní často chodí s jejich synem, dům, práci... Akorát prostě pořád zvrací. A to už od svých šestnácti. Takže vlastně polovinu svého života. Kdysi si prý s kamarádkou řekly, že zvracení je bezva způsob jak jíst a nepřibrat. Skvělej nápad, že? Jenže ji to nepustilo ani v dospělosti, dokonce ani v těhotenství. Její postava je tak akorát, takže by člověk ani nevěřil, že má problém. Co je ale hrůzostrašné, jsou její zuby! Má snad každej druhej vypadenej nebo se jí kýve. Vypadá jak zasloužilý hokejista a to teda jako fakt. Jinak je to milá holka, moc hezky vypráví o své rodině. Řekla jsem jí zase svůj příběh a zaujala ji část s Lukášem. Tedy zaujala, řekla, že je to hajzl. Zvláštní, takhle jsem o něm ještě neuvažovala. Chodíme spolu do kreativní dílny a občas se ven projít. Netuším, nakolik je z bulimie vyléčená, každopádně příští týden jde domů. S holkama na pokoji spolu jaksi nekomunikujeme. Ani se třeba večer nezeptají, jestli už můžou zhasnout a prostě zhasnou, i když já ještě čtu a večerka ještě není... Nějak jsme si nesedly. Obecně je atmosféra mezi námi napjatá. Hlavně u stolu, to úplně vidím, jak každá sledujeme, kolik toho kdo snědl a na kom je vidět přibírání. Docela mě tohle klima frustruje, že mám chuť s jídlem praštit.

Nikoho nepodceňovat

25. července 2018 v 16:29 Vlastní zkušenosti
Jo podceňovat nepřítele se nikdy nevyplácí. A já zdejší personál za nepřátele považuji. Například v dílně. Ony ty vedoucí už dávno nejsou jenom pracovní vedoucí ve smyslu 'Naučím vás vyšívat', ale jsou vesměs vzdělané na vysoké škole sociálního typu. Sestra vás předá do dílny a s vámi jdou samozřejmě i papíry. Nejdřív jsem si toho vůbec nevšimla, ale ke konci 'výuky' začala vedoucí něco psát. Rozhlížela se a s obličejem si vybavovala jména. Pokud se někdo choval nestandardně, měl jistotu, že bude mít pohovor s psychologem. Ne tedy, že by šel tzv. na kobereček, ale taková terapie navíc, aby to pomohlo vyřešit aktuální problém. Byla to nejen terapie prací, ale hlavně vy jste byli pod drobnohledem. To se mě ale vůbec netýkalo, byla jsem totiž uchvácená velkým zrcadlem. Nejdřív jsem kolem něj jen prošla, ale pak jsem se zarazila a vrátila se zpět. Měla jsem černé punčochy a šedé minišaty s širokou sukní. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem to skutečný já! Byla jsem opravdu tak štíhlá? Neměla jsem žádný zadek, tenké paže a mezi stehny obrovskou mezeru! Vracela jsem se k tomu zrcadlu jak blbá, ale byla jsem prostě fascinovaná. Neustále jsem jakože pro něco chodila. Nejraději bych si to zrcadlo vzala na pokoj.


Moje malé vítězství

23. července 2018 v 11:06 Vlastní zkušenosti
Tak sláva. Hádejte odkud píšu? Jsem na běžném pokoji otevřeného oddělení! Budu se moct jít projít ven! Paráda. Hned ráno jsem naklusala na váhu a sestřička mi s úsměvem řekla, ať se sbalím. O půl desáté přišla na vizitu doktorka, zkontrolovala vážení a pak mě konečně zbavila té příšerné sondy. Ven šla rozhodně lehčeji než tam. Doktorka si neodpustila menší proslov, ve kterém zdůraznila nutnost snažit se dal jíst větší porce. Nevím, co jsem vlastně čekala. Že mě pochválí? Místo toho řekla, že jsme teprve na začátku. Pak mi sestra pomohla přenést věci na oddělení. Tam už jsem byla zapsána hned na začátku hospitalizace, jenže jsem prošvihla rozdělení do dílen, takže jsem zůstala na pokoji. Nedalo mi to a musela jsem se podívat do zrcadla. Musela jsem si stoupnout na postel, abych něco viděla a prohlížela jsem si paže, zadek, břicho... Nezdálo se mi, že bych ztloustla. Až teda na břicho, to jsem měla trochu nafouklé, ale to je totiž z toho jídla, co jsem snědla, tak ve mě stojí. Prostě se mi tak zpomalila střeva, že bude trvat nejmíň týden, než půjdu na záchod. Pak jsem se byla podívat do společenské místnosti, jestli tam náhodou není nějaký časopis, ale nebyl. Tak jsem na pokoji a nudím se. Takhle jsem si svoje prázdniny teda nepředstavovala😕.

Cítím se trapně

22. července 2018 v 11:15 Vlastní zkušenosti
Markéta mě včera navštívila a nebyla sama. Aniž by se mě aspoň zeptala, tak přivedla Jirku, svého přítele. Chápu, že s ním chce být každou volnou chvilku a že tu chvilku obětuje právě mně, ale musím se přiznat, cítila jsem se trapně. Seděla jsem tam na posteli s hadičkou v nose, na sobě jen noční košili, no v duchu jsem Markétu přímo proklínala. Asi si v té své zamilovanosti neuvědomila, že já po Jirkovi vůbec netoužím a nehodlám se před ním odhalovat ani fyzicky, ani pomyslně. Takže celá návštěva měla nádech trapnosti a zatímco Markéta ustavičně žvanila o tom, co zrovna dělá v kanceláři a kde byli s Jirkou o víkendu na výletě, já si připadala jako nicka. A tak jsem řekla, že tento víkend nikam jet nemohli, kvůli mně. Řekla jsem to dost vyčítavě a Markéta přesto bez mrknutí oka povídá:'Ale to je přece jasné, ty máš vždycky přednost'. Až jsem se kousla do jazyka. Já se tady válím vlastní vinou v nemocnici a pro ty, co mi chtějí pomoct, mám jen slůvka zloby. Sakra, měla bych se vzpamatovat! Pak už jsem jejich návštěvu neviděla jako expozici v zoo, oni mě nechodí očumovat, oni mě mají opravdu rádi.