Vysoká škola anorektická

2. června 2016 v 22:52 |  Vlastní zkušenosti

Jednou jsem se ocitla na JIPce (ještě ne kvůli anorexii) a nemohla si přát lepší společnost: po obou stranách postele, ležely dvě anorektičky. Řeknu Vám, nestíhala jsem vstřebávat všechny rady a triky na hubnutí, kterými mě ty dvě zahrnuly. Zpětně mi připadá, že se jim mě nejspíš zželelo, protože se na mě dívaly jako na tlustou chudinku, která se potřebuje zbavit 20-ti kg. To byla jejich pomoc. Zároveň jsem cítila, že chtějí, abych měla stejný problém. Ne z nezralé škodolibé radosti, ale aby tam v těch postelích na JIPce, s hadičkou hnusně zabarvené tekutiny zavedené jako sonda nosem až do žaludku, neležely samy. Bylo mi jich líto, i teď mi je jich líto. Sebe mi líto není. V tomto jsem pokrytec, jako když Miss USA říká: mír a jídlo do všech koutů světa, sama ale jíst nesmí. Nechce! Navíc, ne ze sobeckých důvodů, nebudu všechny triky popisovat. Kdo se s PPP potýká, tak všechny zná, kdo ne, ty zaučovat nehodlám. Stejně si dnes pohodlně seženete návod prakticky na cokoli na internetu, mě blokuje jakýsi zůstatek etiky. Pamatuji si, jak ty holky byly smutné, když jsem odcházela domů a ony tam stále musely ležet přikované k lůžku přede mnou i dlouho po mém odchodu...
O tom, zda se dalo jídlo šidit i v nemocnici, napíšu příště.






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama