Aby nožky vrněly blahem

Ano, nebudou na celodenní chození po městě, ale komu na tom sejde, jsou úžasné! A nohy v nich budou ještě delší a ještě štíhlejší.









 


Rozhovor s rodičem

Pondělí v 0:10 |  Vlastní zkušenosti
Dnes jsem vedla sice kratičký, ale o to údernější rozhovor se svým drahým rodičem. Úderným proto, jakou silou mě první otázka praštila a uzemnila:

- Poslouchej, tys zase zhubla!
- Já? Ne, to se ti zdá...
(Současně jsem v duchu panikařila. SOS!! Rychle se všechny mé myšlenky zmobilizujte!)
- Já to vidím, zase máš ty propadlé tváře.
- To je asi tím světlem.
(Paradoxně mě to potěšilo. Hurá, takže je to vidět!)
- Nezvracíš?
- Ne!
(K tomu už bych se znovu nesnížila, hubnu díky sebekontrole!!)
- No, já si tě pohlídám.
- Hm...
(Nepohlídáš, už jsem zase v tom!)
 



Dechberoucí večerní šaty

Nikdo si přece nemůže myslet, že by tyto úžasné šaty slušely plus size modelkám. Boubelky prominou, ale pro tyto skvosty prostě musíte být skinny!










Pro koho to dělám...?

Pátek v 22:01 |  Vlastní zkušenosti
Je skoro konec dne a moje náladová křivka se podobá sinusoidě. Co taky jiného chtít, je podzim! Ale počasím to není... Zase jsem dnes tolikrát zalhala, sama sobě i druhým. Proč se vlastně snažím zhubnout, když pak jídlo končí v koši a oblékám stále širší svetry? A zdá se, že mi ani vlastní pocit sebeuspokojení nestačí, tak dlouho jsem se musela opírat zády o tvrdou opěrku, že jsem si otlačila kůži na páteři. Taky sezení na školních židlích je nepohodlnější.
Ale co, přesně s tímto jsem počítala, ne? Jenom malá daň za krásu, aspoň v mých očích.
Co z toho plyne? Že asi není cesty zpět, jsem ve fázi, kdy už nepochybuji, chci hubnout! Házím za hlavu špatnou náladu, zase mám cíl.


A taky, aby se už nikdo nevymlouval. Selhali jste? Už sice nic zpět nevrátíte, ale přestaňte fňukat a znovu na start. Taky si pamatuju dobu, kdy jsem v posteli mlsala čokoládu a dokázala jsem přestat. A to už je co říct! Nikdy bych si nepomyslela, že zrovna já budu štíhlá a vidíte, jde to. Tak honem oprašte potlačovanou sebekontrolu, dokážete nemožné. Držím palce!

První viditelné úspěchy

Čtvrtek v 11:28 |  Vlastní zkušenosti
Konečně jsem našla odvahu zdokumentovat svoje snažení jinak, než jen řadou cifer. Ale i ty dokládám. Za 22 dní diety, kterou jsem občas párkrát ne zcela dodržela, jsem zhubla 6 kg. Především na břiše je to vidět, ale i moje nejrizikovější partie - zadek, se viditelně zmenšila. Konečně si zase můžu přejet dlaní po kyčelních kloubech, po žebrech a po páteři a v zrcadle vidím i vystupující hřeben lopatky. Tento pohled je jako extáze, nechápu to, ale dodává mi energii! Takový pocit síly, že opravdu jdu za svou metou a že dokážu vlastním úsilím změnit realitu, která se mi vůbec nelíbí. Půjdu dál, chci zhubnout ještě 5 kg. I když toho omezování mám kolikrát plné zuby, ve výsledku mě odříkání vlastně posiluje. Chce to jenom sebekázeň, abych ovládala svůj život a ne aby někdo, nebo dokonce něco (!) ovládalo mě.


Co mě hryže?

20. září 2016 v 3:37 |  Vlastní zkušenosti
Je to nasnadě - svědomí! Ne že by se teď najednou probudilo, ono celou dobu nahlodává, ale dnes se teda opravdu zahryzlo. Nenechte se mýlit, kdo má stále pořád rád svoje rodiče i po větách typu "Já tě nenávidím!", neustále cítí to černé svědomí. Proč jim způsobuju takové trápení? O kolik častěji teď otec vzdychá a matka brečí? Přesně o tolik víc, o kolik víc se my trápíme. Nejsem sobecká, samozřejmě, že nerada vidím zachmuřeného rodiče. Co nebo kdo ho vlastně trápí? Já nebo moje nemoc? Občas v rodičově snaze o pomoc cítím také výčitku: Kdybys přestala blbnout, nemusel by se nikdo trápit! Ale ono to není tak jednoduché, nejde si jen tak poručit. I když mě opravdu mrzí, že stavím zdánlivě 'pouze jídlo' (vždyť je to jenom kus rohlíku atd.) nad vlastní zájmy a rodiče, nad vlastní zdraví, ubezpečuji vás, že zítra to nebude jinak. Tak moc je PPP sobecká a udělá sobce i z vás.


Kam dál